Po loňském  vydařeném akčním  vandru jsme prakticky hned  od příjezdu měli jasno  v  tom, že za rok  pojedeme zase. Rok  se  s  rokem sešel a bylo  zde zase léto. Předem naplánovaný termín dovolených byl  schválen  na 18 - 30.7  a též bylo odsouhlaseno, že trasa by měla vést někde kolem Lipna, přečemž budeme denně jezdit nějakých  těch 20km....  

    No  hezky jsme si to vymysleli, ale jak už  to bývá,  věci se postupně začaly kazit ne-li doslova "srát" :-( . Prvně Ferda,  na kterém  jel loni Honza bohužel začal trpět silnou artrozou, druhá rána byla, že  záhadně onemocněl Libušky  Qita a vůbec nebyl schopný chodit  pod sedlo, Neovi taktéž byly letos diagnostikovány zdravotní problémy a Míša nestíhala s Gerdou pravidelně trénovat.  Jitka s Kakím  a holky  Kollerovy od Bobišky se hlásili do počtu,ale nakonec to z různých důvodů taktéž vyšumělo v niveč. Tak by to skoro vypadalo, že už jsem zbyla jen  já  s Osim, ale Lucka D. si  v její druhé domovské stáji zamluvila půjčení jejich koníka Juráška a Honza si smluvil u nás ustájeného Cartuše. Už  jsme byli aspoň tří!!! Jelikož Klárka  s Neem poctivě trénovala, tak se už ani Lenka  o Nea nebála a pustila je s námi. No a Líbě nakonec sehnala koně Mamuta Lucka D. taktéž v haklácké stáji. Takže nebyl  všem dnům konec, ačkoliv nebylo  ani dál  ledacos ideální -> trošku jsme si všichni museli přehodnostit priority a vše se muselo totálně zkompromisovat... To  nám trvalo nám nečekaně dost dlouho. Ale za 5 minut dvanáct  - po mnoha probdělých nocích - kdy nebylo  vůbec jasné, kdo pojede, popřípadě zdali se vůbec někam pojede - >  jsme se konečně shodli;-) Prostě se  nedalo  nic dělat, půjčení koně zkrátka  zdaleka nebyli v optimálních  trénikových kondicích, takže z Lipenska se kvůli vyšší nadmořské výšce raději stalo opět Pomušaví, nejeli jsme od stanice ke stanice a průměrné denní km padly směrem dolů....

 Den první :

   A tak tedy ve čtvrtek 21.7 jsme ráno  v 8 hodin nakládali koníky do převozáků s cílem vykládka v Čepřovicích. Po slavnostním prvním vandrovnickém  nasednutí jsme v sedlech  seděli  Lucka na Juráškovi, Honza na Cartušovi, Líba na Mamutovi, Kláry na Neovi a  já samozřejmě na Osíkovi. Čekala nás turisticky značená cesta především polňačkami, přes Volyň do Hoslovic. Hned z kraje jsme zjistili, že ve státním fondu  se asi někde našly kupodivu peníze a  místo polňačky na nás koukalo několik km zbrusu nového asfaltu. To nás ale nemohlo rozhodit -  z loňska jsme již byly poučení - hladký  asfalt  je v pošumaví téměř na tutovku vždy lepší  než šutrovité lesní  a polní cesty. Před Volyní nás čekalo druhé nemilé překvapení ,  a to zjištění, že odpočinek  od ovádů  a komárů  se konat, jak jsme doufali, nebude. Bylo to zde snad stejně zamořené jak u nás  - blééé:-( . Tak jsme stejně jako doma raděj hejbly prdelkama a pokusili je jim utéct. Tempo jsme zpomalili až ve Volyně, kde nás turistické značení vedlo snad nejrušnějšími ulicemi tohoto městečka. Naši i hakláčtí koníci naštěstí mají  pobyt v provozu natrénováný, a tak  se divadlo nekonalo. Z Volyně už to nebylo tak  daleko a do Hoslovic jsme zvládli přijet v rozumnou necelou šestou hodinu.

   Vyprosili  jsme si pro protivínské oře pastvinu a  haklácké koňouchy boxíky - zkrátka tak jak jsou zvyklí. My jsme se zabydleli v dřevěném přístřešku a k dispozici jsme měli záchody i kuchyňku - paráda! Spali jsme na zemi na prkenném podiu a byla  hrozná kosa ( hlavně těm co si nevzaly lepší spacák - třeba mě :D)

 Den druhý:

   Druhý den jsme si naplánovali cestu na Javorník ( 1033 m.n.m.) a spaní opět v Hoslovicích. Lucka zvažovala jak  s Jurym, který měl docela  problémy se slézáním kopců  a občas i zakulhal - holt zvyklý  pouze na  rovinky Českobudějovické pánve :-(. Dohodli  jsme se, že tedy  pojede s  námi kus cesty a  pak  dají oraz a vyčkají na nás.  Z Hoslovic na Javorník  a  zpět to vycházelo na nějakých 25-30km hodně kopcovitým terénem. Část  z toho už jsme jeli i loni, takže jsme se ani jednou neztratili. Navíc jsme dostali ještě  v Hoslovicích radu, že s nemáme držet hlavně místní koňostezky, takže jsme se nejali objevovat nová dobrodružství a zůstali u loňské jistoty. Na chvíli jsme stavěli  ve krásné vesničce Dobrš vzniklé  ve 13.st, kde nás poctivě odchytil místní průvodce a  odmítal pustit, dokud si nekoupíme aspoň  nějaké pohledy apod, což Honzovi naštěstí nečinilo problém ( to už se až tak  nedá říct o Líbě :D ;-)) Z Dobrše  jsme mířili do Vacova kde jsme na autobusové zastávce "odložili" Lucku  s  Jurym a mířili dál na ten obrovitý kopec, který se tyčil přímo před náma. Bylo už dávno po poledni a  všichni už jsme měli hlad, tak jsme to nevydrželi a 4 km před cílem jsme vyhlásili generální stávku  a svalili jsme se do trávy ládující se vším, co bylo po ruce. Bylo nám tam tak pěkně, že se nám  nechtělo  ani vstávat  a  pokračovat. A  jelikož nás nic nenutilo, tak jsme na ten Javorník prostě nešli.... ale pššššš :D

   Ve Vacově jsme nabrali Lucku ( tedy  ve skutečnosti  jsme se pěkně minuli a pak  na sebe dlouho čekali) Bez jedinného kouknutí do mapy, už jsme trefili zpět. Dorazili jsme  celkem brzo a koně byli  ještě plní sil ( někteří až moc), tak jsme zamířili na hoslovické kolbiště  trochu potrénovat před zítřejšími závody...

   Po tréninku nás přepadl hlad a my se vydali celí natěšení na teplou krmi do penzionu náležícímu k ranči. Moc na výběr nebylo, ale tak tedy hovězí řízek  s hranolkama nakonec vyhrál. Byl zaručeně z místních zdrojů a asi toho v původním stavu hodně v tom místním terénu nachodil ;-D

 Třetí den:

   Druhé probuzení  v Hoslovicích bylo opět náročné - pěkně vymrzlí, oči oteklé a vyčouzené z večerního ohýnku skoro nešly otevřít a zrovna bylo nutné vstávat dost brzo  - kvůli závodům. Ale na obloze se začalo klubat aspoň to  sluníčko  a  to hned zvedne náladu! Museli  jsme fofrem vyklidit náš příbytek, jelikož to byla  ve skutečnosti jídelna  a prodejna občestvení. Stejně tak  ani  naši koně nemohli zůstat na pastvině - to bylo totiž budoucí opracoviště.

  Závodní den probíhal v klidu a k naší spokojenosti - usurpovali jsme s Luckou  2 mašlátka ... více na http://www.rancliberte.wgz.cz/zavody/hoslovice-11.html. Až tedy vlastně na hloupou nehodu, kdy si Líby Mamut na opracovišti před parkurem trochu vymýšlel a při jeho vzdušných kreacích se Libušce nějak podařilo mu sedřít do krve pravý koutek  -> od této chvíle musela  jet Líba jen ohlávce. To chtělo opravdu hodně kuráže, mamut byl chvílema jak odjištěný granátek na udidle, natož jen na provazovce. Nenechali jsme jí  v tom  samotnou a užili jsme si to s Libouškou všichni :D ;-)

   Někdy kolem páté jsme konečně dozávodili a nasedlali. Vydali se k Nehlsům do Volenic, čekalo nás pouhých  cca 13km - pohodička. Koníci pěkně šlapali, krajinka byla perfektní, a tak nám to  s Klárkou prostě nedalo a kousek před Nehlsovejma jsme se trhly a zamířily  si  to do těch úžasnejch kopců, na který jsme se tolik těšily! Nemá cenu to okecávat - lítaly jsme tam s Kláry tryskem  jako paka nahoru  a dolu a smály se všemu jak prdlý puberťačky :D. Nio s Osíkem měli sil na rozdávání, ( aby ne když jsme přesně kvůli tomu od února tak poctivě oba trénovaly;-)) a tak se nám  ani zpátky moc nechtělo, ale už se pomalu plížil západ slunce, takže bylo rozumné hejbnout a ubydlet  se u Nehlsů, kde už nás zbytek party čekal.

  Nacpali jsme se  do chatky pro čtyři, Honza se obětoval  a spal na zemi.  Náš jedinný muž opět rozdělal ohýnek, při kterém jsme vyjma opékání buřtů a sušení čerstvě umytých vlasů, plánovali i zítřejší cestu.

 Čtvrtý den:

  Matrace byla tak kráásně měkká  - oproti hosloviskému parketu  nejmíň o 1000 % ;-). A konečně už také nebyla zima. To bylo veselejší vstáváníčko! Dnes nás čekala cesta na Rábí. Loni jsme museli těsně před tímto cílem zbaběle kapitulovat. Letos tedy už musel být pokořen! Jelikož jsme se vraceli na noc opět k  Nehlsům, mohli jsme vyrazit bez bagáže, a to  se jde samozřejmě úplně jinak. Cesta vycházela celkem pěkně - dle mapy to vypadalo na samý asfalt, ovšem nakonec hezky lemovaný  loukama. Kopýtka měla radost. Trochu jsme se obávali  o Juráška, pořád jsme byli ještě ve slušně kopcovitém  terénu. Luci ale ze všech kopců slézala a my je tedy prostě šli jen krokem. Tak i přesto  cesta ubíhala mílovými skoky  až na zádrhel, kdy jsme omylem, nic netušíce  vjeli  do  obrovské ohrady a prakticky nezbývalo nic jiného, než vylézt překračováním drátu pod proudem - veselá akcička;-).

   K Rábí jsme úzkou kamenitou pěšinou dostoupali někdy kolem  druhé hodiny odpolední. Lidí zde bylo jak sr:::k. To jsme  až tak nečekali. Samozřejmě jsme byli středem  vší pozornosti. No co - cíl musel být zdolán - a tak  jsme si  to štrádovali po středověkké dlažbě úzkou chodbou, jak neflšovaní zbrojnoši či snad třeba i šlechtici, až k nádvoří. Zaskočili nás ale otočné závory ( jak  v  nějakém supermarketu), tak nezbývalo než  trapně otočit celou naší karavanu a naštvaně jít zpět. Holt to není Hempenpenk, kde jsou koně vítaní.... Došli jsme kousek pod hradby a zaparkovali si to na jedinném kousku trávníku, co zde široko daleko  byl. A pořád byla kolem  obrovská kopice lidí. A byly zde také stánky s  jídlem. Aspoň  něco!. Dali  jsme si za nekřesťanské peníze bramboráky, na které byla pekelně dlouhá fronta. Luci zabodovala u kuchaře ze stánku a  dostala za dlouhé čekání dokonce bramborák navíc - osobně donesený ;-);-)

   Zpět jsme  se vydali stejnou cestou. Ještě jsme se posilnili " zaručeně pravou a nejlepší zmrzlinou z Opočna", a domů až na malý deštík už to jelo samo. Před Nehlsovejma jsme  po tom  cpaní u Rábí dopřáli i koním a  nechali je sníst tak  asi  půl pole  kukuřice (což jsme doufali, že bude jako dostatečná úplata na následující náročný den).

Den pátý:

   Ráno jsme Nehlsům  stihli ještě vyjíst spižírnu - buřtíky, domácí ovčí sýry, domácí chleba, vajíčka a k tomu čerstvě nadojenné ovčí mléko. Hmmmm! Pak jsme se rozloučili s domácími i jejich zvířectvem ( předně s rozkošnými housátky a třemi koťulátky) a vyrazili do Malenic. Původně tedy byla domluvená odchovna a penzion  v Nihošovicích, ale na poslední chvíli jsme si to rozmysleli - prostě to máme v Malenicích rádi ;-). Počasí si ten den dalo pauzu od všech těch průtrží, které se nás přechozí dny držely jako klíšťata a bylo konečně docela letně - chvílema až dusno. Najeli jsme si na žlutě značenou turistickou stezku a po ní si to štrádovali tím pravým pošumavským kopcovitým terénkem. Na jedné z nejhezčích vyhlídek dne jsme dali dlouhou pauzu, a pak se napojili na červeně značenou turistickou, která nás zavedla opět do  Volyně. Tahle červená by  nás nádherně  podél Volyňky  dovedla až do Malenic - to  bychom  ale nesměli na  poslední chvíli změnit ty Nihošovice za Malenice. Červená vedla i přes ně a protože jsme trooošiinku lhali, tak  by nebylo moudré se tam ukazovat. A tak jsme museli zvolit  o kousek delší  jinou cestu. Což to  by nevadilo, ale ta cesta byla po hlavní volyňské výpadovce, všude okolo jen ohradníky - vůbec nebylo  kam uhnout. Bylo to nekonečné dlouhé, stoupání s obříma serpentýnama  a samozřejmě  provoz jak blázen, hlavně ti rozjetí kamioňáci zrovna  nyní měli všichni  jak  na potvoru šichtu. Bylo to doslova chvílema sadomaso - kdepak  nějaká Židova strouha u Tejna - ta tomu nesahala  ani po kotníky! ;-P .  Na konci serpentýn už jsme byli všichni, jak dvou tak  čtyřnožci, úplně vyfluslí. Poslední dva kiláčky po té šílenné cestě jsme si zkracovali po náhle vynořené lesňačce. Samozřejmě jsme netušili  kam nás dovede. Kde je Ranč M jsme z tohohle úhlu věděli jen matně. Takže ke konci dne jsme se ještě  i trochu ztratili. Slitoval  se nad námi až místní traktorista a  s jeho pomocí jsme se za chvíli už seznamovali s novotami na ranči.

   Za chvíli přijel  i Roman Mrázů, ukázal nám jak se mu pěkně rozrostlo stádečko amíků,  a  bohužel jsme také viděli i jeho zrovna ten den  zraněného (zlomenná noha :-( ) hřebčouna WPBR. Koníky jsme ubytovali poprvé dohromady ve veliké ohradě. Byla bez proudu, ale že by někam  šli jsme po tak náročném  dni nevěřili. Lucce dorazil David, asi už se mu  moc stýskalo. Držel  s námi basu a také se ztratil ... jel původně do Maletic místo do Malenic ( jak z groteskního filmu :D:D:D:D)   My jsme se rozkramařili opět na místním  podiu - ajaj zas prkenné lože . A za chvíli už plál táborák našeho posledního večera...

Den šestý

   Konečný den našeho putování nás vítalo celkem optimisticky slunečné ráno. Opět jsme měli menší šok, kdy prostivínská trojka koní  se zvládla v té velké ohradě zašít - asi doufali, že už dneska nikam nebudou muset, chudáci! Nasedlání už jsme měli zmáklé v cuku letu, a tak  jsme se bez otálení vydali na cestu. Dneší den byl nejnáročnější z celého vandru  - přes 35km.  Loni jsme měli úsek Malenice - Protivín rozdělený do dvou dnů. Poslední den jistě nebylo chytré mít v plánu nejdelší štreku, ale holt to tak  vyšlo ( kdysi už jsme to  také  se Zuzou  a Míšou daly  v pohodě a to i se zajížďkama;-), takže jsme věřili,, že to zkrátka dáme i dnes.

   Naštěstí  kopečků ubývalo a to především  pro Juráška znamenalo velké plus. Osík  v půlce dne zprovoznil  kompas v hlavě a došlo u,  že už je to opravdu směrem domů, a tak si  samou radostí začal vyšlapovat, jak kdyby to bylo na prvním dnu a měl ještě sil na rozdávání;-) Osík motivoval i ostatní a cesta pak pěkně ubíhala. Koně už jsme  i tak dost šetřili a hodně šli po svých. Pod Helfenburkem jsme dali pozdně polední pauzu na oběd a zase se všichni svalili do trávy jak  šunky. Vzbudil nás až místní chlapík v džípu, který si myslel,  že se někomu zaběhli  koně, a jal se to hned zjištovat.  Od Hempenpenku už jsme jeli pozpaměti přes Krajníčko, Bílsko a Skočický hrad. U Skočického hradu se nám to lehce pomotalo ( je to tam  nějaké začarované - říkám to pořád!) a  vyjeli jsme  u  Křtětic. Nebylo to ale naštěstí nijak extra mimo, tak  jsme zde najeli na nám  už  z vyjížděk známou polňačlu, která nás zavedla do Chvaletic. Odtud už to bylo jen kousíček - Babka, Bor, koleje - A konečně naše pastvina na dohled. Byl to krásný pocit! Že jsme to  všichni zvládli a nikdo to nevzdal, že jsme se vůbec nakonec domluvili a že celou cestu panovala supr nálada! Prostě nádhera!

 

 

tak  a jelikož we webgarden jako obvykle zase seká  a nelze chronologicky doplnit naší komplet cca 6GB sbírku :D,  dávám  sem odkaz na FB http://www.facebook.com/media/set/?set=a.271660252881562.62294.164140866966835&type=1  , kde  se dá také něco z dalších foteček najít...